4.8.2017, Piatok, den 22 - Dlhý návrat domov

Ráno sme sa velice skoro zobudili a vyložili kufry von z izby a potom von z hotelu.

V strese sme chytili bus a tlačili sme sa s kuframi s miestnymi.

Došli sme do Ueno station kde sme chytili vlak Skyliner do Narity ktorý šiel asi 45 min a stál nás asi 2500 yenov.

Na letisku sme si hodili kufry na vozík, overili sme si, že nám Alitalia naozaj preveze 2 kufre, nakúpili ešte posledné suveníry (a čaje) a na poslednú chvíľu sme prešli bránou do lietadla.

Leteli sme dlho, ale Alitalia nás znova pohostila. Mali sme lepšie lietadlo a lepšiu klimatizáciu. Martin ma téóriu, že to bylo díky cestovnímu talismanu z Kanda shrine.

Doleteli sme do Milána, kde sme už mali dosť času na prestup. Vstúpili sme do ČSA lietadla a doleteli sme do Prahy. V tomto lietadle nás už nepohostili.

V Prahe už bola tma. Na naše prekvapenie nám nič nekontrolovali na letisku. Žiadne zbrane, clo, tulenie kože, nič.

Martin sa naštastie dohodol s Pražským kamarátom, ktorý sa ponúkol, že nám odvezie bágle z letiska na autobusové nádražie Florenc. Keďže batožiny bolo veľa, sme sa do auta všetci nezmestili. Martin šiel napokon s kamarátom a báglami autom, kým Michael a ja sme šli MHDčkou. Trvalo to prekvapivo dlho a nakoniec sme boli radi, že sme si rezervovali vlak do Brna až na 23:55 (pre porovnanie lietadlo priletelo okolo 21:20). Praha, čo to má znamenať?

Na florenci - kultúrny šok - platilo sa za záchody.

Student agency bus prišiel do Brna okolo 2:15. Pre Martina a Michaela došli rodičia. A mne ostali len oči pre plač (né, v pohode). Nechcelo sa nám čakať na rozjezdy (ktoré chodia z hlavasu vždy o celej hodine), tak sme si vzali taxíky. Domov som prišiel okolo 3:00 a spať asi až o 3:30.

Tažko teraz uzavrieť celú dovolenku do jednej vety, ale predsa sa pokúsim:

Bolo to neobvyklé a úžasné tri týždne !

Ďakujem, priatelia.

3.8.2017, Stvrtok, den 21 - Akiba a Kemono Friends!

Posledni necestovni den v Tokyu - plan je tedy jasny, Akihabara a Kemono Friends Garden.

Akibu zaciname v Kanda Shrine - nekdy taky nazyvane Love Live shrine, podle anime Love Live, ve kterem se vyskytuje. Svatyne je na prekvapivem kopecku a je velmi pekna. Jak uz jsme videli na vice mistech, v teto svatyni maji specificke votivni ema tabulky - tentokrat v anime/manga stylu. A nejden ze jsou tabulky z jedne strany potistene manga obrazkem ale vetsina je jich moc pekne pomalovanych lidmi, kteri je ve svatyni koupili a zavesili.

Kupujeme taky jednu tabulku a zavesujeme ji mezi ostatni. Zkousime take robotickeho lva ktery vydava vestby a gachapon s upominkovymi predmety ze svatyne. U miko ve stanku taky kupuji cestovni talisman - mame to prece jenom 10 000 km tak se muze hodi.

A pak hura zase dolu, do Akiby - nasleduje pruzkum obchodu a posledni a pomerne vydatne nakupy. K obedu volime mistni restauraci, ktera ma prekvapive dobre ceny a dobre jidlo! :) Rado je nakonec obchody znaven a rozhoduje se vyrazit na umele ostrovy v Odaibe.

Odaiba je sústava veľmi pekný ostrovov uprosted Tokia s rozsiahlou plážou a zelenými plochami. Dá sa na ne dostať vysoko položenou železnicou, alebo peši po Rainbow Bridge (Yurikamome line - obsahuje znamou splhaci smycku na most). Na pláži sa zabávala a popíjala pomerne veľká skupinka japonských študentov/školákov - zrejme oslavovala koniec školského roka(?).

My s Michaelem zustavame v Akibe a obihame posledni obchody a pak jdeme do Arkady. Konecne si davam DDRko - v sandalech a s bolavyma nohama to neni uplne idealni, ale jinak dost super. :) Taky s Michaelem zkousime Purikuru (fotobúdka, pozn. koaut.) - dost zajimave fotky to produkuje. :D

Pak vyrazime na defakto posledni akci naseho pobytu v japonsku - do Kemono Friends garden v Ikebukuru. Michael tuto akci nasel na japonskem Twitteru a melo by se jednat o kavarnu nebo restauraci v Kemono Friends stylu.

Restauraci mame celkem problem najit, ale nakonec ji Michael lokalizuje na strese vysoke pachinko herny. Vstupne je 2000 Yenu - clovek za to dostane 1000 Yenu voucheru a pamatecni sklenicku se Servalem, do ktere si muze tocit limonadu porad dokola. Za 3000 Yenu clovek dostane podobne fungujici pivni sklenici.

Hned jak si sedame dava se s nami do reci jeden Japonec - umi celkem dobre anglicky a povolanim je ucitel zemepisu. Kde je ceska nebo slovenska republika uplne nevi ale Evropa vi kde je. Puvodem je z Kobe a v Tokyu je momentalne na studijnim pobytu. Je to samozrejme velky fanousek Kemono Friends a ma v planu se z Tokya vydat do Tobu ZOO podivat na tucnaka Grape-kuna, dobre znameho vsem fanouskum Kemono freinds.

Na jidlo si davam Servali omusoba - "nas" Japonec si objednava Cerulean cukrovou vatu, ktera dokonce modre sviti! :) Davame se do reci se skupinkou otaku - pry jsou puvodne idol otaku, ale posledni dobou se venuji Kemono Friends. Dost se jim libi moje tricko s Totorem, ktere jsem dostal o od tatky k vanocum, zvlast kdyz se dozvidaji ze jej vyrobil sam. :)

Davame s nimi stylove skupinove foto u Japari Busu, ktery v zahradce maji. Gao! :)

Pak uz zase hura "domu" na Minami Senju, do Yuohu a balit.

2.8.2017, Streda, den 20 - Tokyo Tower, Akiba a večeře s Korejcem

Predposledni plny den v Tokyu - moc sme tu toho zatim nevideli (mimo Akihabary) tak je cas to trochu dohnat. :) Na vecer jsme taky domluveni na veceri s Korejcem ktereho zname prez Radovu sesternicu.

Nejprve vyrazime na Tokyo Tower, slavnou dominantu Tokya. Sice uz Tokyo Tower neni nejvyssi vezi v Tokyu (Skytree je o dost vyssi), ale porad je to nesmrtelna klasika. :)

Nejvyssi pozorovatelna je mimo provoz, ale hlavni pozorovatelna funguje takze pohoda. Z pozorovatelny je super vyhled na betonove more vsude kolem - a dokonce i normalni more v tokyjske zatoce! Ukazuje se ze je videt az do Yokohamy - mel by byt videt Landmark Tower i Yokohamske ruske kolo. Pekne je videt i Odaiba.

Pozorovatelna ma i pruhlednou cast podlahy - a hlavne postovni schranku! Toho vyuzivam a konecne posilam pohlednice znamym lidem - vcetne Věžníka v Písku (z veze na vez :) ).

V obchodech pod vezi nakupejeme omyage pro lidi doma a pote vyrazime do Ginzy - neni to odsud daleko. Donecne si davame kaiten sushi (sushi restaurace kde sushi jezdi na telircich dokola na pasu - v Brne sou minimalne dve takove) v budove co vypada jak obri S390. Ceny sou v pohode a navic je z restaurace super pohled dolu na Ginzu.

Po jidle chvili bloudime po Ginze a snazime se najit kde by mela byt brana z anime/mangy/light novely Gate - nakonec konkretni misto nenachazime I kdyz nektera mista jsou nam povedoma.

Hned vedle Ginzi je Cisarsky palac, kde jsem doted vubec nebyli. Vyrazime tam tedy aspon trochu nakouknout. Areal je obrovsky, plny opevneni, zahrad a muzei - to vsechno uprostred Tokyjskeho more mrakodrapu. V jedne budově dokonce trenuji kendisti. Prochazime arealem a nasi exkurzi koncime u vodniho prikopu Chidorigafuchi.

Zacina trochu prset a jeste mame do vecera par hodin casu, tak vyrazime pokracovat s pruzkumem Akihabary. Akiba za deste je taky zajimava - reklamni maidky a cosplayerky vytahli roztomile destniky, coz vypada dost cool. :)

Na miste se rozdelujeme a kazdy vyrazime prozkoumat neco trochu jineho. Ja zapadam celkem na dlouho do mistniho mnohapatroveho Animate, ktery ma ve sve nabidce obrovske mnozstvi velmi peknych knizek o kresleni a artbooku.

Sraz s Korejcem mame nakonec v sedum, klasicky u psa - u sochy Hachika v Shibuye, ktery stale ceka az mu dobehne build Libre Office pro ARM v Koji. S Korejcem se potkavame a vyrazime soukromou zeleznici nekam trochu klidneji - Shubuya je momentalne fakt precpana.

Cilova ctvrt je opravdu o poznani klidnejsi a dost pekna - je tu hodne zajimavych obchodu i restauraci a hustotu zastavby nam trochu pripomina Harajuku. Korejec nam doporucuje Okonomyaki restauraci - na zdech ma obrazky z Evangelionu a jidlo maji fakt dobre! Uz sme meli Okonomyaki na festivalu v Beppu, ale tohle chutna a vypada zase jinak.

Korejci jsme vypraveli celkem dost o Ceske Republice a vzhledem k tomu ze sbira magnety jsem mu dal nekolik znojemskych magnetu do jeho sbirky. Potom jsme se rozloucili, Michael zapomnel japonskly destnik z Enoshimy v sedmicce a vyrazili jsme na cestu zpet do naseho hotelu.

1.8.2017, Utorok, den 19 - Enoshima

Našim dnešným cieľom bola Enoshima - malý ostrov na južnom pobreží Honshu, juhozápadne od Osaky.

Ráno sme teda nasadli na vlak ktorý nás odviezol z Tokia cez Yokohamu na stanicu Ōfuna. Tam sme presadli na monorail (taká lanovková šalina - má jednu kolej nahoře po které jede) ktorý nás doviezol až do zastávky Enoshima. Tam sme pri prvý krát videli automat na noviny, ktoré sme si bez váhania kúpili.

To sme však ešte neboli na ostrove - vydali sme sa teda jeho smerom. Cestou sme prechádzali malebnými uličkami kde sme videli viacero kšeftov s kúpacími potrebami a suvenýr-shopov predávajúcich všeličo týkajúce sa monorailu. Zdá sa že je to celkom obľúbená lokálna atrakcia.

Postupne sme začali byť hladní, tak sme sa stavili v lokálnej Ramen reštike. Platilo sa v automate ktorý ti vytlačil lístok s tvojou objednávkou. Tento si dal obsluhe, ktorá ti jedlo uvarila a zanedlho priniesla.

Ako sme si pochutnávali na Ramene, začalo pršať - bola to pre nás vítaná zmena - pršalo hádam prvý krát počas našeho pobytu v Japonsku. Dážď nás neodradil po dojedení sme šli ďalej. Prešli sme cez most spájajúci Enoshimu so zbytkom Japonska. Most bol pekný a pomerne dlhý, lemovali ho akési sochy.

Došli sme na ostrov, kde sme prezerali rôzne suvenýry. Medzitým však dážď zosilnej do miery kedy sa už nedal ignorovať - porídili sme si teda pekné priesvitné dáždniky. Niektorí sporovliví jedinci toto spravili príliž pozde a dosť premokli.

Vyzbrojení dáždnikmi sme sa vydali hlbšie do ostrova (ktorý neni tak veľký). Dominujú mu malebné úzke uličky, vysoké schodištia a do prírody zasadené tóry a svätyne. Velice pekné.

Keďže dážď nepoľavoval, Martin s Michaelom sa rozhodli počkať pri jednej svätyni (ku ktorej viedol eskalátor), kým prejde najhoršia smršť. Ja som tú trpezlivosť nemal a vydal som sa ďalej okolo ostrova. Uličkami vtedy už tiekli potoky vody, čo bola paradoxne docela zábava. Viac ako do nitky premočený už nebudem, nie?

Na západe ostrova mali byť zaujímavé jaskyne, tzv. "Iwaya Caves". Podľa googlu zatvárali o piatej, čo sa nakoniec ukázalo ako nepravda (na miste bylo napsano ze maji az do sedmi). Keďže som toto nevedel a do piatej už ostávalo asi len polhodina, ponáhľal som sa ku vchodu do jaskýň, ktorý sa nachádzal pri prekrásne tvarovanom skalnatom pobreží. Naštastie mali otvorené a po zaplatení asi 500 yenov ma vpustili dnu.

Jaskyne boli dve a boli tématizované do legendy o Enoshime. Podľa legendy v dávnych dobách terorizoval obyvateľov žijúcich blízko Enoshimy päťhlavý drak ktorý hniezdil v neďalekom jazere. Vidiac utrpenie obyvateľov zniesla sa na zem bohyňa Benzaiten (s patričnými efektami) a za svoje sídlo si zvolila Enoshimu (ktorú pred tým zvihla z morského dna). Drak sa do bohyne zamiloval a chcel ju za ženu. Tá ho však odmietla a vysvetlila mu ako odporne sa choval k dedinčanom. Toho to tak zahambilo, že sa zmenil v horu (ktorá sa teraz volá dračia tlama, resp. Dragon's-Mouth Hill, resp. tatsu-no-kuchi yama).

Jaskyne boli plné lampiónov a sošiek. Na konci druhej jaskyne bola osvetlená socha draka, ktorý sa mal začervenať ak si si niečo prial a tleskol rukou. Alebo mal zarevať? Už neviem. Na jednu pasáž nám dali do ruky sviečku na osvetlenie. Celkom sranda.

Po jaskyni už nepršalo a ja som sa znova stretol s Martinom a Michaelom, ktorí si práve obzerali dračiu svätyňu. Oni sa potom vydali smerom na jaskyňe (ktoré boli ako sa ukázalo stále otvorené) kým ja som sa pobral späť do Tokia.

Najedol som sa v pizzerii (M&M krútili hlavami - v Japonsku ideš na pizzu?) a monorailom a vlakom sa vrátil spať do Tokia a do hotela. Oddychoval na izbe až okolo desiatej prišli Martin a Michael.

Prý jeli zpátky místním šalinovláčkem Enodenem, který místy jezdí lidem půl metru od domu a na některá nastupiště se mu nevejdou všechny vagóny. Enodenem dojeli do Kamakury z které pak jeli už normálním vlakem (zpožděným kvůli bouřce!) do Uena, kde si zašli na nádraží na večeři.

Ešte sme chvíľu kecali na únikovom schodišti a pobrali sa spať.

Ďážď nebolo rozumné podceňovať - večer som zistil, že mi namokla peňaženka a tenisky sa začali rozpadať - musel som ich vyhodiť.

31.7.2017, Pondelok, den 18 - Dlhá cesta spät do Tokia, večerná Akiba

Dnes sme vstali pomerne skoro ráno a vydali sme sa do našej poslednej destinácie - späť do Tokia. Cestovali sme (ako inak) vlakom a prestupovali sme asi dva krát. Ráno sa nám dokonca podarilo stihnúť o niečo skorší šinkáč (asi o 8:19), tak sme boli radi. Na Minami-senju sme vystúpili okolo pol piatej. Cca 1100 km za ~6 hodin - to de. A vše z toho samozrejme na Railpass. :)

Šli sme rovno do hostela Juyoh kde sme sa checkli, zaplatili za izby a uložili si veci. Michaelovo kašlanie sa zhoršilo a teda sa rozhodol ostať na izbe. Ja s Martinom sme šli ešte večer do Akiby na kupovať a pozerať obchodíky.

Našli sme napríklad 6-poschodový obchodný dom (bookoff), kde predávali použité knihy. Such cheap! wow! Dost tam toho bylo klidne za tretinu az ctvrtinu a i pomerne neve mangy bylo mozne kupit u pulku az o tretinu levneji, v zavyslosti na tom kdy daný díl vyšel.

 Ďalej sme navštívili Don Kichot (naproti od pobočky Madreamin kterou jsme přibližně před dvěma týdny navštívili), kde si Martin kúpil ďalší kufor - už sa nám nemali kam pomestiť všetky tie mangy a figúrky. Ja som si kúpil šiltovku. Kufr byl skládací, stál asi 5000 yenu a jmenoval se "157 bag". Hádejte aka je maximalná velikost zavazadla do letadla ? :)

Prekvapilo nás, ako veľa obchodov bolo stále otvorených, dokonca okolo desiatej večer. Zanedlho sme však tiež pobrali späť do hostela - bolo toho dneska dost. :)

30.7.2017, Nedela, den 17 - Opice, kupanie a ohnostroj

Dneska bol nasim cielom Beppu Monkey Park, (mozno) Akvarium a vecerny festivalovy ohnostroj.

Vstali sme a nieco pred deviatou vysli z hotela. Mierili sme do Monkey parku (Takasakiyama Nature Zoo) na juhovychod od Beppu. Problem bol ako sa tam dostat. Na internete sme nasli autobusove linky ktore tam premavaju, no nikde sme nevedeli najst casove plany tychto liniek.

Doprava tam bola teda zmatena a trochu frustrujuca. Najprv sme cakali na bus A60 na jednej zastavke pri hlavnej stanici, ale ked asi 5 minut nechodil, usudili sme ze uz nepride a vydali sme sa na hlavnu stanicu. Na polceste na hlavnu stanicu nas minul nas bus, ktory, ako sa ukazalo, meskal. Dosli sme teda na stanicu, kde sme pockali na dalsi spoj (netrvalo to tak dlho).

Spoj AS60 nas odviezol blizko ku komplexu Akvarium-Opice ktory sa nachadza na uzkom rozhrani medzi morom a vrchom Takasakiyama. Presli sme cestu a vstupili do arealu monkeyparku. Kupili sme si 3 vstupenky po 510 yenoch (pohrdli sme 100-yenovou vstupenkou na kratky monorail).

Po vstupe sme kratko stupali do kopca a dosli sme na hlavnu plosinu kde sa rozpinal hlavny areal. Tam uz nas cakali stovky opic. Opice vascinou polehovali alebo vyberali inej polehujucej opici z kozuchu spiny/parazity. Ine opice pobehovali, alebo sa liepali po roznych preliezkach z dreva. Sympaticka japonka s mikrofonom komentovala opice. Alebo hovorila nieco uplne od veci - neviem, lebo som jej nerozumel. Viacere opice mali mlade zavesene na ich bruchu. Male opicky boli velice mile.

Po istom case sa zacalo z reproduktoru ozyvat divne ujukanie (halekani). Rozmyslali sme ci sa nahodou nejaka opica nedostala k mikrofonu a opojena mocou nezacala zneuzivat tuto situaciu. Ako to realne bolo sa uz asi nikdy nedozvieme. Opice sme opustili a znova prekrocili cestu k akvariu. Vychod od opic siel cez Suvenyr shop, ktoreho hlavnou temou boli - uhadli ste - opice. Kupili sme tam teda nejake suvenyry.

Kedze akvarium sme videli uz v Kyotu, na toto akvarium v Beppu sme sa vykaslali a zamierili k plazi. Plaz bola vzdialena asi 15 min pesi. Plaz bola celkom pekne, upravena a piescita. Mala dve obojovane priestory urcene na kupanie, v strede plaze bola piratska lod urcena pre deti na hranie. Nad plazou sa nachadzali sprchy, prezliekarne a restika. Piesok bol rozzhaveny tak, ze bolo neprijemne po nom chodit bosou nohou.

Po kratkom zvazovani sme si zamkli cennosti do coin lockerov, prezliekli sa, a zakempili sa do tienu nad plazou. Pre tu nepravdepodobnu moznost, ze by nas v Japonsku niekto okradol, sme si v nasej novej plazovej baze nechali iba nie-az-tak-cenne veci.

Chvilu sme sa kupali a vsimli si, ze vo vode s nami plavaju meduzy. Dobali sme do nich a ziadna z nich nas smrtelne nezranila. Ich klobuk bol prekvapivo tvrdy vzhladom na to, ako krehko vyzeraju. Martin nam vysvetlil, ze je to preto lebo su natlakovane vodou. Neskor sme si vsimli, ze na plazi bolo vyplavenych dost vela tychto meduz. Mozno ich deti alebo zriadenci plaze chytaju aby nezavadzali pri plavani? Ktovie.

Michael si siel lahnut do bazy a ja s Martinom sme este trocha poplavali. Doplavali sme na umely ostrov nachadzajuci sa priamo v strede zatoky, asi 100m pred oboma plazami. Ostrov sme preskumali (bol velmi pekny - s palmami, pitnymi fontankami, peknymi japonkami a na kratko ostrihanou zelenou travou). Naspat do bazy sme sa vratili po mostiku spajajucom ostrov a pobrezie - bolo to o hubu, kedze podlaha mostu (drevene dosky) bola totalne rozpalena.

Po dalsej chvili chillovania v tieni na baze (tak teraz hovorime oddychu) sme sa obliekli a vydali sa spat do Beppu. Stastnou nahodou nam isiel bus temer hned ako sme nasli zastavku. Slnko bolo take intenzivne, ze som sa stihol (mierne) spalit iba pocas doby kupania (pred tym a potom som bol nakremovany). Neskor v hoteli sme zistili, ze Martin tu niekde stratil plavky.

Pomerne rychlo sme sa dostali spat do Beppu, kde sme objavili akesi vystupenie (na luke kde vcera vystupovali japonski teenageri). Tentokrat tam nieco pachali zamestnanci JR (japan rail pozn. aut.).

Vystupenie skoncilo a my sme (hnani hladom) vyhladali restiku. Nasli sme jednu ktora na prvy pohlad vyzerala zavreta, ale nebola. Vnutri bola pomerne priestranna. Obsluhovala nas pekna japonka. Dali sme si toho pomerne dost, ale jedlo bolo dobre. Pri odchode nas odfotili japonky sediace pri vedlajsom stole (chcel som uputat ich pozornost a zatiahnut ich do diskusie, ale M&M mi v tom branili, asi im to v ich triezvom stave neprislo ako dobry napad).

Najedeni sme sa vybrali do parku pri nasom hoteli, kde sa mal konat zaver Beppu festivalu - ohnostroj. Uz hodinu pred zaciatkom ohnostroju tam bolo obrovske mnozstvo ludi. Dekou sme si rezervovali miesto na betone blizko pri pobrezi, aby sme mali dobry vyhlad na ohnostroj a Michael ho ostal strazit. Ja s Martinom sme sa vybrali obhliadnut zbytok parku.

Na hlavnej ploche pri vode sa tancoval tradicny tanec Beppu venovany Onsenovym bozstvam. Tancovali sa synchronne a v kruhu (resp. ovale) a niektori ludia tam reprezentovali rozne miestne firmy: Oita Bank, Kamenoi bus, atd. . Presli sme stanky a kupili si nieco na jedlo a na pitie. Po namahavom pretlaceni sa davmi sme sa vratili na nase miesto.

Chvilu pred zaciatkom ohnostroja sa pri nas objavila Keiko so synom a manzelom. Prehodili sme zopar slov (pomahal nam pri tom google translate - vie pozoruhodne dobre parsovat hovorenu japoncinu).

Zacal ohnostroj a trval asi hodinu. Cela akcia mala velmi peknu atmosferu - posobivy ohnostroj sprevadzany hudbou, japonky vo pestrofarebnych yukatach a  moderatorka s hlasom akoby isla puknut od stastia.

Po skonceni ohnostroju sme sa rozlucili s Keiko a jej rodinou a vydali sa kratkou cestou do hotela. Japonci boli - ako vzdy - disciplinovani davo-navigatori.

V hoteli sme vyzliekli totalne prepotene oblecenie a okupali sa v hotelovom onsene. Pred spanim sme vypli klimatizaciu v miestnosti aby sa Michaelovi lepsie spalo (klimatizacia mu nerobi dobre na hrdlo). Na druhy den sme sa teda prebudili totalne spoteni.

29.7.2017, Sobota, den 16 - Mount Tsurumi, Hotto Onsen a Keiko

Rano sme vstali o 8, a o 9 sme vyrazili na horu Tsurumi. Siel nam tam bus z hlavnej stanice. Tento bus nas odviezol zalesnenym udolim na dolnu stanicu lanovky. Na nej sme zaplatili 1600 yenov za spiatocny listok na Tsurumi.

Tento den bol pomerne oblacny, co znamena ze lanovka nas vyviezla do hmly. Nam to ale nevadilo, kedze hore bolo pekne. Okrem vrcholoveho patnika sme navstivili rozne vyhlady, mini svatyne a sosky (sedem bozkov stastia). Bolo tam hafo vazok a motylov, obcas nejake osy.

Ked sme pohodili vsetky povolene trasy, zviezli sme sa lanovkou spat dole. Za chvilu sme nastupili na autobus smerujuci spat do Beppu.

Nesli sme vsak az na stanicu, vystupili sme skorej pri onsene menom Hotto Onsen. Boty a ruksaky sme si zamkli do coin lockeru za 100 yenov, samotny onsen stal 210 yenov.

Tento onsen bol pomerne hojne vyuzivany a plavalo v nom pomerne vela spiny.

Martin tvrdi ze mineraly, ja tvrdim ze zosupana ludska koza. Onsen mal oddelene bazeny pre muzov a zeny.

Po vykupani sme sa vybrali smerom na nas hotel. Kedze Martina uz bolely nohy, on a Michael vyhladali autobus, ktorym sa odviezli k arkadam. Ja som siel pesi cez botanicku zahradu a okolo rieky.

Pri nabrezi som narazil na cast Beppu festivalu kde vystupovali skolaci a tancovali na rozne americke pesnicky, neskor dievcenska idol skupina aj spievala na rozne temy. Chvilu som pocuval, a pak sa ku mne pridal Martin s Michaelom. Martin si pak koupil jejich CDcko.

Okrem podia boli na tejto akcii rozne stanky s jedlom a pitim. Hoci sme boli hladni uprednostnili sme pitie a objednali sme si 4 panaky nahodnych alkoholov co tam mali.

Jak sme si popijali, prihovorila sa nam (Martinovi teda) jedna japonska teta. Posilneni alkoholom sme zburali nasu socialnu anxietu a zacali sa s nou bavit. Vedela obstojne anglicky a tiez uz nieco mala v sebe. Navrhli sme jej nieco ist zjest do restiky. Po istom inicialnom  pobehovani po festivalovych stankoch sme zakotvili v restike kde sme pili a hodovali. Na tetku (ktora sa mimochodom vola Keiko, ma muza a deti) posobil alkohol silnejsie nez na nas, kedze bola mensej vahy. Celkom dobre sme sa pobavili a potom odfotili s nou. Po  restike sme chvilu pobehovali po stankoch a pak sa s nou rozlucili (Michael ma jej facebook).

Potom sme este isli chvilu hrat arkadove hry, predovsetkym MaiMai (pracka). To nam ale nevydrzalo dlho a po asi 30 minutach sme zamierili spat do hotela.

Spoteny jak svin (po osprchovani ale!) sme sa vdacne ponorili do hoteloveho onsena. Po chvili relaxacie sme sa vratili do izby kde sme zalahli (pred tym sme ale uploadli fotky, dali nabijat zariadenia, napisali blog, atd.).

28.7.2017, Piatok, den 15 - Steampunk (Kannawa a 7 pekel)

Rano sme vyspavali pomerne dlho, skoro do 10, z hotelu sme sa vyteperili nieco po 11-tej.

Nasim cielom bola dneska mestska cast Kannawa (v ramci Beppu). Google maps nam doporucil nejaky autobus iduci 12:05. Cakajuc nan sme si kupili a zjedli jedlo z kombini. Na zastavke sme zistili, ze do Kannawy jazdi ovela viac busov nez to co nam ukazuje google. Na jeden vhodne vyzerajuci sme teda nasadli.

Vchadzalo sa strednymi dverami, kde sme si pipli suica kartu. Vystupuje sa zase vzdy pri vodicovi, kde si druhykrat pipnes kartu a odrata sa ti zodpovedajuci pocet bodov na SUICA karte.

Ten autobus co sme zvolili bol tak trochu okruzny, tak sme sa trochu zbytocne povozili, ale co uz.

Vystupili sme na stanici Kannawa Bus Terminal, kde sme okamzite spozorovali zmeneny raz mesta. Odvsadial trcali rozne trubky z ktorych srsala para, z roznych miest na zemi sa tiez parilo. Jestlie doted bylo 33 stupnu a 90% procentni vlhkost vzduchu tak to taky bylo minimlane 100% a vic, pac ta para uz nema kam jit.

Pofotili sme tuto steampunkovu atmosferu a vydali sme sa smerom na Beppu pekla (Jigoku).

Pekla z Beppu su specialne miesta kde vyviera termalna voda s pekne upravenymi zahradkami. Je ich sedem a da sa na ne kupit jednotna vstupenka za 2000 yenov. Co sme aj urobili, na prvej zastavke.

Az do piatej sme potom tieto miesta obiehali (v Japonsku skoro vsetko zatvara o piatej). Museli sme ich stihnut vsetky pretoze na kazdom Jigoku sme dostali jednu peciatku a nebudeme mat predsa nekompletnu zbierku!

Videli sme toho opravdu hodne - velka jezera vrouci vody, aligatory, pirane, vareni na pare, bahenni vulkany. Take sme sy vyfotili selfie se skupinou stredoskolacek, ktere plnili funkci dobrovolnych pruvodcu a povykladali nam o mistnich zajimavostech.

Po absolvovani vsetkych jigoku sme odkracali (asi 20 min cesty) na najblizsiu JR stanicu a odviezli sa na hlavnu stanicu Beppu. Tam sme zistili, ze Beppu festival sa uz zacal. Nejake japonske tetky hrali na bubnoch pri stanici. Navyse cast mesta bola uzavreta pre auta a bolo tam vystavenych kopu stankov. Vdacne sme medzi nimi zacali oscilovat a najedli sme sa roznych japonskych tradicnych jedal, i napili sa piva.

Spokojni (ale do nitky prepoteni) sme sa vybrali spat do hotelu. Nutne sme uz potrebovali vyprat. Tak sme v hoteli zlozili ruksaky a Martin a ja sme zavrecovali spinave pradlo a vybrali sa hladat pracovnu. Tu sme po chvili nasli a pradlo vyprali a vysusili. V okoli pracovne sa zdrzovalo mnoho svabov ktore sme vsetky hromadne pomenovali Mistr Cockroach.

Hned jak sme prisli s vypratym pradlom spat do hotela, skocili sme do hoteloveho onsena na piatom poschodi (hotel nemal sprchu, len onsen). Je to docela relaxujuce po celom dni sa ponorit do onsena (tento nebol tak vrely ako ten nas prvy v Kurobe).

Po onsene uz nenasledovali nic produktnivne, iba standardne denne tearDown akcie, upload fotiek, nabijanie zariadeni, a pod. Okolo jednej sme zalahli.

27.7.2017, Stvrtok, den 14 - Presun do Beppu a muzeum zachodu firmy TOTO

Po pomerne kratkom spanku sme sa pobalili a vyrazili na stanicu okolo 7:45. Potrebovali sme stihnut vcera-rezervovany shinkansen o 9:14. Co cert nechcel, vlaky mali meskanie. Trochu sme panikarili, ale nastastie sme mali istu casovu rezervu a popytali sme sa na cestu.

Sinkansen nas odviezol do mensieho mestecka menom Kokura. Po prichode na stanicu sme si odlozili bagle do coin lockeru (stalo to 600 yenov pre nasu velkost). S najdenim lockerov nam pomohla jedna velmi mila japonska pani, ktora uz 27 rokov zije v Londyne a teraz prisla navstivit svoju rodinu. Obiehala zeleznicny personal a pytala sa za nas. Kedze zije v britanii, jej anglictina bola perfektna a s komunikaciou sme nemali ziadne problemy. Po tom, co sme si odlozili bagle, este sme s nou hodnu chvilu kecali. To bolo prve prijemne prekvapenie v Kokure.

Po rozluceni z tetkou sme vzali monorail a odviezli sa k nasemu hlavnemu cielu v Kokure - muzeu zachoda (Toto museum - TOTO je nazov tej firmy).

TOTO je velka firma vyrabajuca keramiku, zachody a kopu dalsich sanitarnych a vodoinstalaterskych zariadeni. Dva roky stavali toto obrie muzeum. Prehliadka bola ponata tak trochu reklamne - vychvalovali svoje vyrobky, procesy atd - tak trochu Businesssprache. Ale koho to zaujima - ten si tu toho vela najde k studiu. Zaver prehliadky viedol - ako inak - k suvenir shopu.

Muzeum sme opustali pomerne hladni a tak sme vyhladali jednu restiku, s ktorou sme mali uz z minula dobre skusenosti. Tu nas cakalo druhe prijemne prekvapenie v Kokure. Restika mala taky polo-krcmovity charakter a dost na nas tiahlo z klimatizacie - co bolo celkom neprijemne. Tak sme si poobjednavali a zacali jest - ked tu zrazu sa nam prihovoril postarsi japonsky manzelsky par. Kedze som nevedel nic japonsky, len som kricil plecami, ale Martin sa chytal dost dobre a slusne s nimi konverzoval (s manzelmi, nie plecami). Po chvili nam chlapik objednal 3 piva na svoj ucet. Podakovali sme a Martin pokracoval s ukazovanim nasich zazitkov na tablete ("ah! tabureto"). Za nedlho sa manzelia zdvihli ze odchadzaju, tak sme s nimi rozlucili. Pri plateni sme zistili ze za nas zaplatili cely nas ucet a este nam k tomu nechali 2000 yenov len tak. Co vam poviem, Japonsko.

Najedeni a v dobrej nalade sme vyrazili smer stanica Kokura kde sme si vybrali zavazadla z coin lockerov a nasadli na vlak Sonic (ano, ako ten modry jez), ktory nas mal odviezt do naseho dalsieho hotelu v onsenovom raji - v meste Beppu.

Vlak nas bezpecne doviezol do Beppu. Tam nas na stanici odfotila japonska marka. bepuuuu.mp3

Checkinli sme sa v hoteli Rinkai a vyrazili preskumavat mesto. Kedze uz bolo celkom tma, moc sme toho nepreskumali. Najedli sme sa vo velmi utulnej hospe, ktoru obsluhoval postarsi par. Dali sme si jedlo a pivo. Pak sme sa sa vratili do hotela kde sme vyuzili sluzby onsenu (na piatom poschodi).

Hotel je docela luxusny (v porovnani s predoslymi ubytkami) - je to v zasade ryokan, tzn. tradicni japonsky hostinec.

26.7.2017, Streda, den 13 - Instant Ramen Museum, Atago shrine & vyhlidka na Osaku

Rano sme sa odviezli do malebneho mestecka Ikeda, kde bolo nasim cielom muzeum instantneho ramenu.

Muzeum sa nachadzalo asi 10 minut od stanice. Vstup bol zdarma, akurat chceli zalohu 2000 yenov za audiozariadenia s anglickym prekladom pre japonske mini-filmy ktore v muzeu premietali. Filmy boli o instant ramene a jeho tvorcovi a boli ponate dost reklamne.

Okrem naucnych prednasok sa v muzeu dal najst workshop na tvorbu nudli (vymiesil si si cesto, ztensil a narezal na nudle) - toto by sme si ale museli dopredu rezervovat. Martin a Michael vyuzili moznost namiesat si vlastny ramen - kupil si si pohar, vlozil tam susene nudle (zlozitym pristrojom), vybral si prilohy, a zafolioval cely produkt - len za 300 yenov! such deals! Okrem toho sme si kupili na mieste nejake rare Rameny - ja s Martinom ten najpovodnejsi Chikin ramen, Michael nejaky zvlastny seafood ramen. V dobrej nalade sme muzeum opustili.

Pri vchode do muzea sme zazreli japonskeho chlapca, ako chyta cikady na strome do siete. Obrovske hovada su to, a velmi hlucne.

Povodne sme chceli ist po tomto do Inari shrine a bambusovy haj v Kyotu. To ale vyzadovalo dlhu dopravu a tak sme zacali zvazovat ine moznosti.

Zvazujuc nase moznosti, uvideli sme na google maps zoo kusok na sever od nas, ako aj Atago shrine. Vydali sme sa teda tam.

Zoo bola dost mala a vacsina zvierat bola zalezena v ich dierach, polehavala zdochnuto v tieni na zemi, alebo tam vobec nebola. Videli sme kozy, ovce, poniky, wombat (hoc sme ho nevideli) a lamy/alpaky. Dalej tam bola petting zoo, kde sme mohli hladit zelvy, kralikov, morcata, kohuta a dake slepicoidne tvory. Pri vychode zo zoo sme si dezinfikovali ruky (bola tam taka pumpovacia nadobka na alkohol-based dezinfekciu).

Po vychode zo zoo sme zamierili smer Atago shrine. Stupali sme pomerne dlho peknym lesom. Cestu nam prikraslovali vsadepritomne cikady a videli sme aj par paliem. Cestou hore sme narazili na par zastavok prekrasnym vyhladom na Osaku.

Eventualne sme sa vyliepali na Atago shrine. Nebolo tam ani nohy, tak sme ju aspon pofotili.

Pokracovali sme dalej smer observatorium, ktore sme dosiahli v kratkom case. Vyliezli sme nan, pofotili sme co sa dalo (vyhlad) a obzreli miestny cintorin. Kto by povedal ze na vrcholku kopca bude automat na pitie :D .

Povzbudeni chladenym pitim a uspesnym zavrsenim cielu sme zacali zostupovat. Cestou sa nic zaujimave nestalo. Raz sme sa stavili v kombini, kde mali na parkovisku gumene patniky. Michael sa skoro zrutil do priekopy.

Dole v dedine sme zabehli do 100-yenoveho obchodu, t.j. vsetky predmety na predaj boli za 100 yenov. S Martinom sme sa tam celkom otriasli z penazi.

Potom sme sa najedli v miestnej restike. Objednali sme si a zaplatili v automate, obsluhe sme len podali vytlaceny listok. Jedlo bolo chutne a vydatne.

Vratili sme sa vlakom (non-JR) do Osaky, kde sme si oprali oblecenie. Pre velky uspech sme si dali znova nealkoholicku chodbovicu (lepsie povedane unikovu-schodistovicu) - hlavny topic boli historicke tradicie osaky. Pomerne neskoro sme sli spat.

25.7.2017, Utorok, den 12 - Tenjin Matsuri

(pre mna) dost premrhany a neefektivne vyuzity den. 

Pro ostatni naopak skvely zazitek z praveho japonskeho festivalu!

Vstali sme pomerne neskoro. az nieco po dvanastej sme vyrazali.

Ja som siel do kina na film Mary and the Witch's flower, podobneho stylu ako ghibli. Chalani zatial sli nakupovat do animate a potom sa presunuli do Tenjin Shrine, ocakavajuc Tenjin festival.

Film bol pekny, i ked zapletka nebola uplne novatorska. Taka mila rozpravka. Mal som problemy najst kino, kupit listok a napokon najst salu premietaciu. Ale vzdy mi nejaka dobra dusa pomohla. Staci sa spytat okoloiducich: sumimasen...

Po filme som sa presunul metrom k Tenjin shrine, kde uz bolo dost vela ludi. Dlho som nevedel najst Michaela a Martina.

Spojili sme sa napokon a sledovali ceremoniu nakladania Mikoshi na lode. Vsude bylo - jak je ro festivaly typicke - hodne lidi v yukatach, coz je letni verze kimona. Japonky v yukatach jsou velmi roztmile a kdyz maji tradicni drevenou obuv (getta) tak i sranodovne pri chuzi klapou.

Prezreli sme vela stankov a snazili sa najst dobry spot pre sledovanie ohnostrojov. Na stancich byla tradicni festivalova jidla - vsemozne veci na spejli, okonomiyaki, shaved ice, ramune, jablko v cukru, banan v cokolade a dalsi. Nechybeli taky tradicni hry jako strelnice nebo chytani rybicek. Zda s ze lets aky frci blikajici plastove masle a blikajici zarovky na piti. :)

Ja som to kvoli davom vzdal a vratil sa do hotela. 

M&M ostali asi az do 23:00. 

Dostali jsme se nakonec na dobry spot, odkud byla videt obe ohnstrojova odpaliste, coz se nam nakonec povedlo. Ohnostroj byl velmi pekny - takhle uprostred mesta - a hodne hlucny! Taky se nam trochu zdalo, ze obe odpaliste mezi sebou trochu soutezi a snazi se prebit drhou stranu lepsimy efekty.

Po skonceni ohnostroje jsme si jeste zasli neco dat ze stanku v parku pod mostem - taky proto aby se davy mezit tim trochu rozesly. Pak me vyrazili zpatky do hotelu za Radem.

Potom sme dali chodbovicu (bez alkohola). Na pozarnim schodisti s cyberpunk vyhledem na Abeno Harukas.

24.7.2017, Pondelok, den 11 - Den Den Town, Nipponbashi a Osaka Castle

Vysli sme z hotelu a motame sa po obchodoch v denden town / nipponbashi. Zasli sme na ramen a pivo.

Zasli sme na chvilu zahrat arkady. Hrali sme DDRko, sound voltex, Maimai.

Martin zháňal sim kartu, pretože tá jeho stará nefungovala poriadne, navyše jeho mobil (Jolla) blbol aj s funkčnými simkami.

Nakonec sme to vyresili koupi stareho japonskeho mobilu a nove simky - byla to sranda s Japonci v obchode vykomunikovat, ale povedlo se a pak uz to Martinovi normalne fungovalo (japonsky telefon delal hotspot pro Jollu).

Michal s Martinom zašli ešte do nejakého obchodu, kde sa mne ale nechcelo čakať, tak som vyrazil peši smerom Osaka castle. M&M šli metrom.

Osaka castle má zaujímavú históriu a 8 poschodí turistickej prehliadky. Vystava popisuje zivotni pribeh Toyotomi Hideyoshiho, sjednotitele Japonska, ktery puvodni Osaka Castle vybudoval.

Po hrade sme sa rozdelili. Ja som išiel na Osaka English Japanese meetup do Kobe, chalani šli hrať arkády.

Japonska priatelska natura nesklamala ani na meetupe. Meetup sa konal v jednej kaviarni na druhom poschodi obchodaku spojenom v rovnakej budove s Kobe zeleznicnou stanicou. Stretol som tam jednu Japonku z Kobe ktora robi v IT support, o 2 roky starsia nez ja.

Okolo desiatej sme sa stretli v hoteli a dali sme chodbovicu (iba ja som pil pivo - alkoholik jeden!).

23.7.2017, Nedela, den 10 - Kyoto

Rano sme vlakom odcestovali do Kyota. Dosli sme na jeden z hlavnych parkov, kde prave prebiehal nejaky letni festival. Predavali cerstve jedlo/zeleninu v stankoch. Dostali sme zdarma vejare od nich.

Navstivili sme Kyotske akvarium. Mali celkom pekne predstavenie s delfinmi.

Potom sme sli do zeleznicneho muzea. Bolo celkom rozsiahle a stravili sme tam vyse 2 hodiny. Vyfotili sme se se soupravou puvodniho Shinkansenu (serie 0) a Martin si o nej pri lezeni na misto ridice roztrhl kapsu u kratasu.

V muzeu meli uplne vsechno k vlakum - jak jednotlive vlaky, soupravy a lokomotivy, tak podorobne informace jak vsechny systemy funguji. Nahore jeste meli kupu simulatoru a kolejist. Venku pred muzeem pak bylo depo se spoustou zrejme funkcnich parnich lokomotiv a jedna z nich vozila navstevniky po okoli.

Medzi tym zacalo poprchavat, co ale netrvalo dlho.

Potom sme sli do obchodaku pri hlavnom nadrazi, ktory mal asi 11 poschodi a mal celkom magnificentne schody. Ja som si tam kupil Ramen, zatial co Martin a Michael si kupili bento boxy a sli si ich zjest pred obrovsky chram.

Navstivili sme potom este jednu obrovsku Yodobashi cameru, kde je sotva dovidiet na koniec regalu (jak v matrixe "We need guns. Lots of guns"). Michael zatial arkadoval.

Odviezli sme sa potom vlakom spat do Osaky. Tam sme este v mene komercie zabehli do Donkiho (Dokichotte)  - ovela mensi nez BIC/Yodobashi kamera zato totalni nakupni dzungle kde maji uplne vsechno za rozumne ceny, akorat to musite najit. :)

22.7.2017, Sobota, den 9 - Nara

Rano sme vyrazili rovno do parku Nara - svate miesto plne shintoistickych svatyn, budhistickych chramov a predovsetkym - krotkych jelenov.

Po vystupeni z vlaku sme si ihned vsimli davy turistov - najviac ich bolo cinskych. Kedze sme boli hladni, kupili sme si v kombini jedlo (aj nam ho ohriali) a zjedli ho pred vstupom do akehosi mensieho chramu.

Potom sme z mesta zamierili do samotneho parku. Pomerne skoro nas privitali jelene. Neustale ich obletovali turisti ktori sa im snazili vnutit keksy ktore japonci nedaleko predavali (150 yenov). Jelene sa nenechali nukat dva krat a zozrali vsetko co im turisti ponukli. Martin si tiez par keksov kupil, za co ho zanedlho zacala prenasledovat smecka jelenov. Jedna srnka sa dokonca zacala dozadovat keksov (miernym) hryzanim do (Martinovej) nohy. Ked jelene zistili ze sa vsetky keksy minuli, rychlo stratili zaujem. Fajn bolo, ze sa nechali bez problemov hladit a fotit s ludmi. Narazili sme na par jelenov ktore skriekali/mecali a dokonca jedneho ktory sa naucil klanat sa - typicky japonska slusnost.

Netrvalo dlho a citili sme sa prejelenovani, tak sme nasli oddych na lavicke v nedalekom lesiku. Cestou sme narazili na pekne jazero.

Po kratkom oddychu sme pokracovali dalej do shrinovej/chramovej oblasti. Oblasti, pretoze je tych chramov a svatyn je tam pomerne vela. Mozno najvyzamnejsia - Kasuga shrine. Pri nej sme nasli tradicne dosticky s prianiami. Na jednej z nich akysi fanusik Kemono Friends prial Kaban a Servalovi nech vsetko dobre dopadne (predposledny diel skoncil dost napinavo - cliffhanger). Ulicky lemovali kamenno-papierove lucerny ktorych je okolo 3000 a vraj sa v srpnu (v auguste) vsetky rozsvecuju.

Dosiahnuc nasu hlavnu destinaciu sme sa otocili spat do mesta. Cestou sme objavili maly bambusovy haj a deer enclosure - ohradu v ktorej chovali jelene nepobehujuce volne.

Vratili sme sa vlakom do Osaky a zalahli.

21.7.2017, Piatok, den 8 - Cesta z Toyamy do Osaky

Rano sme sa pobalili a opustili Toyamu. Vzali sme Shinkansen do Kanazawy a pak vlak Thunderbird do Osaky. Cestou sme jeli kolem velkeho vnitrozemskeho jezera Biwa.

Po prichode do Osaky sme sa checkinli v hoteli Lucky (okolo 15:00) a sup ho preskumavat Osaku.

Kratko zmienim nas hotel. Bol 5-poschodovy, kazde poschodie malo asi 10 izieb. Izby boli velice proste - iba tatami, madrac a maly stolcek. Pri chode do miestnosti chladnicka a na nej mensia telka. Samozrejmostou bola klimatizacna jednotka v hornej hrane mestnosti. V zasade rovnake ako v Tokiu (hotel Juyoh), mozno trochu vacsie. A oproti Juyohu sme nedostali yukaty a uteraky. Mali sme 3 izby vedla seba, na konci chodby tretieho poschodia.

Zachod bol spolocny pre muzov/zeny na nasom poschodi. Pre sprchu sme museli ist na prve poschodie (= prizemie). Sprchy tam boli 3 a mali na chodbe znacene obsadenie - obcas tam teda svietilo "1 in used", "2 in used", alebo "3 in used". Excelentna anglicka gramatika sa prejavila aj na hlaskach na vytahovom displeji ("Be careful, the car is landing").

Budova nemala vnutorne schodiste. Jedine schodiste bolo hrzdave unikove schodiste. Bolo vedene vonkajskom a neskor sa malo stat nasim oblubenym miestom pre chodbovice.

Ubytovanie to bolo pomerne lacne (okolo 1000 yenov na osobu a noc) a okolita stvrt bola trochu zanedbanejsia. O bezpecnost sme sa vsak nebali a nikdy sme ani nemali ziaden problem. Teta sediaca vascinou na recepcii nevedela vobec anglicky (akurat good morning), takze ubytovat nas musel chlapik co vedel anglicky. Bol celkom napomocny a dal nam aj tipy kam ist a co vidiet v Osake. Martina si dokonca zapametal menom: "Hello mister Martin!"

Nas prvy ciel v preskumavani Osaky bol Abeno Harukas - coz je najvyssia budova v Japonsku. Vysli sme si tam na najvyssiu neplatenu plosinu pristupnu verejnosti. Dokonce tam byl maly parcik s velmi peknym vyhledom.

Cestou sme objavili:
* animate kseft (ktory predava vsetko mozne okolo anime)
* bordelovu stvrt Osaky (Tobita Shinchi)
* napojovy automat ktory predaval tvrdy alkohol (a pomerne lacny - okolo 150 yenov)
* nechvalne znamy reklamni nakladak porad dokola hrajici "Vanilla Vanilla Vanilla Music!" - podle Redditu pry jezdi bez prestavky uz od roku 2013, video z roku 2014 (Tokio)

Ignorujuc vnutorne warningy som si jeden napoj kupil a vypil. Chutilo to.. nechutne. Michael si kusok odchlipol poznamenal ze to chuti horsie nez alpa. Bolo mu potom trochu nevolno. Ja som bol v pohode, i ked trochu natrundzeny.

Povodne sme si chceli oprat veci, ale nenasli sme pracovnu ktora by bola este otvorena (nasli sme len jednu do 20:00), tak sme smrdeli este jeden dalsi den. Nezlomeni neuspechom z pracovne sme sli hrat hudobne hry, ako maimai, sound voltex, DDR, beatmania, jubeat, project diva, chunithm, pop'n'music, reflecbeat.

Po par hrach sme sa vratili do hotelu.

20.7.2017, Stvrtok, den 7 - Kanazawa

Dneska sme sa zobudili o 8 a vzali sme si Shinkansen do mesta Kanazawa. Kanazawa je pomerne historicke mesto a je nieco ako hlavne mesto tejto oblasti.

Po vystupeni z vlaku sme hned zamierili na juhovychod na Kanazawa castle park a zahrady Kenroku-en.

V castle parku sme pobudli pomerne dlhu dobu. Dneska bolo dost teplo (33 stupnov) a navyse castle park mal ovela menej tienu ako predosle parky ktore sme navstivili. Bol velice rozlahly ale nevelmi pekny. Zajimavy naopak byl vrcholek hraniho pahorku zarostly stromy.

Po parku sme presli cez cestu a dostali sme sa do Kenroku-en zahrad. Za vstup sa platilo asi 310 yenov, ale stalo to za to. Japonci vedia robit sialene veci s jazierkami a stromami. Vela stromov tu malo podoprete konare. Potom nam ale napadlo, ze japonci mozno nepodopieraju tie stromy, ale ich cielene tahaju danym smerom. Presli sme tuto predlhu zahradu a fotili sme ostosest. Nakoniec sme kupili nejake suveniry (ja jedno sakura tricko).

Potom sme zisli do mesta sa najest. Pri hladani restiky sme sli okolo muzea moderneho umenia, do ktoreho sme ale nevstupili. Nasli sme supernu restiku, kde sme sa pomerne lacno najedli. Jednalo se zrejme o restaurant ze site Manmaru. Mali tam rozne kombo-menucka. Ja som si dal hovedzi steak (sirloin) pokrajany (musi byt pokrajany, inak palickami nepochodis - nevyhoda paliciek), Michael dake chobotnice a Martin neviem co. Ceny boli uvadzane bez dane mimochodom (ktora je 8% pokial pocitam spravne).

Po dobrom jedle sme zamierili do najblizsieho manga/anime obchodaku, zvanemu Belsel Building. Tam sme stravili kopu casu a pokupovali rozne mangy a figurky. Ja som si kupil nieco co vyzera ako funkcne tricka. Su na nich vyobrazene rozne manga holky v menej alebo viac vyzyvavych pozach. Tak som si vzal dve najdecentnejsie z nich. Ako sa ale ukazalo, su nepredysne a kusu :/ . Co uz...

Najprv sme mali v plane po tomto sa ist okupat v mori na severe mesta, ale vzhladom na postupujucu tmu sme sa rozhodli vycuvat z tohoto planu. Miesto toho sme zamierili na hlavnu stanicu Kanazawa kde si Martin a Michael zamkli svoj dnesny manga ulovok do coin lockerov. Oni sli dalej preskumavat Kanazawu, kym ja som sa vratil sinkacom spat do guesthousu kde prebyvame.

Cesta sinkacom bola rychla a prijemna ako vzdy.

Po vystupeni zo sinkacu, som zamieril domov standardnou cestou. Cestou som este kupil instant ramen zajtra na ranajky v Lawson obchode. V guesthouse som spisal tento blog. Je 21:40 a cakam kym sa vratia chalani.

Medzitym som sa dal do reci s dvoma Taiwanskymi hostami. Velmi mili ludia, ponukli ma svojou vecerou. Potom sme kecali o tom kto su, co robia, atd. Prisli do Japonska na horolezectvo. Obaja su studenti; jeden studuje anglictinu a druhy interior design. Jeden z nich aj foti a venoval mi jednu z jeho mnoha fotiek Taiwanu. My sme im naoplatku dali nejake ceske/slovenske mince a magnetky zo Znojma od Martina.

Martin s Michaelom sa vratili a zanedlho - vyrazili jeste do cajovnove ctvrti a dokonce nasli svatyni urcenou gejsam. Pry to tam bolo velmi pekne a vypadalo to misty hodne jako stare Japonsko.

Pak sme sli spat.

19.7.2017, Streda, den 6 - Vzhuru do Kurobe!

Rano sme vstali o 8:00 a sli na sinkanzen 9:45 ktory nas odviezol do Kurobe-Unazukionsen station (12 minut).

Tam sme presadli na stanici Shin-Kurobe station na lokalku, ktora sla 25 minut a doviezla nas na Unazukinosen station. To uz sme boli v malebnom mestecku Unazuki pod horami.


Tam uz sme nasadli na srandovny vlak, ktory nas viedol cez uzinu z Kurobe az do zastavky Keyakidaira. Videli sme nekolik prehrad a projeli vic nez 40 ruznych tunelu, cesta trvala neco prez hodinu.

Tento vlacek je velmi slavny po celem Japonsku - lide mu rikaji "torroko" a ma jeste mensi rozchod nez klasicke Japonske uzkorozchodne vlaky - asi 750 mm. Puvodne tato zeleznice slouzila ke stavbe prehrad v Kurobske soutezce a pozdeji byla predelana na primarne turisticky provoz. Vlacek jezdi jen v letnich mesicich a cas jara a podzimu - jinak je v soutezce tolik snehu (a lavin), ze provoz vlacku neni fyzicky mozny. Vedle trati jsme na nekolika mistech dokonce videli neco mezi bunkrem a betnovou chodbou, ktera slouzi ke spojeni s prehradami v zimnim obdobi - hydroinzenyri se pak asi trochu projdou. :)

V zastavce Keyakidaira sme vystupili, nakupili suvenyry a pobehali atrakcie, ktore tam boli: foot onsen a vyhlad na sutok dvoch riek. Samozrejme i na teto pomerne odlehle vyspe civilizace uprostred hor na svahu horske soutesky nechybi pro Japonsko tak typicke napojove automaty. :)

Potom sme sa vydali proti prudu rieky na asi 45 minutovu cestu k hornemu onsenu - cesta uzkou souteskou ve ktere dole hucela horska reka byla velmi malebna. Okupali sme sa v nom; voda bola velmi horuca a nevydrzali sme dlho. Rikali sme si ze mistni jsou asi celkem drsni, ze tak horkou vodu zvladaji. Kdyz jsme z onsenu odchazeli, videli jsme jak jde dovnitr mistni pan, ktery se zrejme o onsen stara. Jen zkusil nohou vodu ale dovnitr nevlezl - zrejme proto ze mu byla voda moc horka! Pote vytahl hadici se studenou vodou, ktera z bazenku zrejme predtim vypadla, dal zpatky tak, aby se studena voda misila s horkou pritekajici vodou a sel pryc. Zda se ze nakonec jsme drsni my, ze jsme tam vlezli. :)

Na urovni onsenu hlavna cesta koncila no my sme este popodisli vyssie po prude rieky. Nasli sme pramen onsenov nasich a dalsich pod nim. Nektera jezirka odkud brali vodu viditelne vrela a ve vzduchy byla citit sira. O kusek jsme videli prehadu odkud berou studenou vodu - prakticke.

Potom sme sa vratili spat. Vlacik skytal velmi pekne pohlady na vysoke japonske hory a reku ktora ich pretina.

Dosli sme az do Toyamy, kde sme sa najedli a nasli sme hernu s arkadami. Chvilu sme hrali a unaveni sme sa vratili do guesthousu.


Tentokrat nam dvere isli otvorit a v obyvacke cakal nas hostitel.

Nieco sme pojedli a spisali blogy.

Zajtra pojdeme asi do Kanazawy.

18.7.2017, Utery, den 5 - Toyama a koupani v Japonskem mori

Dnesni den jsme castecne zvolili jako odpocinkovy - byli jsme jeste celkem dodelani ze vcerejsiho cestovani. Chteli jsme se proto trochu dele vyspat a pote vyrazit na prohlidku Toyamy s tim ze by sme se pak mohli zajit vykoupat v mori.

Nejdrive jsme dorazili do zajimaveho prumyslove ladeneho parku vedle zeleznice - maji tu velikanske prolezackove hriste sestavene z ruznych trubek, skruzi, betonu, zebriku a siti. Hriste sme poradne prolezli - bylo fakt super udelane. )

Pote jsme zamirili k Toayama castle - je to takovy mensi hrad, ktery muze byt nekterym fanouskum anime povedmy z anime Kuro Mukuro. Nasledoval obed v ramen restauraci pobliz hlavni zeleznicni stanice a pote jsme se jiz vydali mistni "salinou" port tram na pobrezi. Salina ma dokonce roztomilou uniformovanou anime maskotku. :)

K mori jsme dorazili nekdy po pate, takze plazova restaurace uz mela zavreno. Par lidi se ale stejne koupalo nebo hralo na plazi (dve stredoskolacky z nejakeho duvodu kopaly na plazi obri jamu), tak jsme usoudili, ze jsme tu dobre.

Plaz byla z jemneho sedeho pisku a byla chranena paralelnim vlnolamem. Voda prijemne tepla a (jak prekvapive!) slana. Poprve sem se kupal v mori - neni nad to kvuli tomu nejdriv cestovat 9000 km. :)

Po vykoupani jsme vyrazili po plazi smerem na vychod - plaz jeste chvili pokracovala, ale postupne presla v betonove vlnolamy chranici pobrezi. Uz se zacinalo celkem smrakat, tak jsme zacli resit jak se dostaneme zpet. Kus na jih od nas byla stanice privatni zeleznice, tak jsme se vydali tim smerem. Cesta vedla skrz rezidencni ctvrt a kolem velkeho prumysloveho arealu. Stanice soukrome zeleznice byla v pomeru s obrimy stanicnimi behemoty, ktere jsme znali doted, roztomile mala.

Pote co jsme dorazili zpet do Toyamy jsme sli jeste rychle najit nejakou arkadu - a jednu sme skutecne nasli kousek od nadrazi. Rado uspesne porazil dve stredoskolacky v zavodech aut s driftovanim. Bylo uz celkem pozde, ale neco male jsme jeste dehrat stihli. Pak uz zase jen zpatky do guesthausu a spat.


To byl tedy plan - kdyby slo otevrit dvere. Zamknout sly, otevrit uz ne. V guesthousu taky nikdo nebyl, kdo by nas mohl pustit zpet. Co s tim ? Venky bylo celkem teplo, ale prezpavat se nam tam nechtelo.


Nastesti jsme v Japonsku -  stacilo se proklestit zeleni k zadni vchodu a vejit dovnitr - zamknuty nebyl.

Dalsi super den! :)

17.7.2017, Pondelok, den 4 - Dopoledni Tokyo o cesta do Toyamy

Cestujeme do Toyamy z Tokia. Zmeskali sme check-in do Guest house Enishi, ale mili ludia z hotelu vraj na nás počkajú až do 22:30 (vlak príde 21:55). Ideme šinkanzenom asi 2:30h.

Dnes sme sa check-outli z nášho Juyoh hotelu (uložili sme si tam ešte naše zavazadlá ) a šli sme do Tokyo časti Shibuya. Visitli sme tam tieto veci:
* Takeshita street v Harajuku
* Yoyogi Park

1) Takeshita str.: obrovská nákupná stvrt (okolo tej ulice), mali tam byt vraj cosplayeri, ale zda sa ze to len raz za cas. Hafo ludi. Cele davy. Mali tam tricka a rozne veci, ale nic som nekupil.

Pobliz bola jedna svatyne venovana akemusi generalovi japonskemu.

Jedna starenka sa nam prihovorila anglicky jak sme zmatene pozerali na mapu, ze kam chceme ist a tak. Poradila nam dalsiu obchodnu stvrt a tak.

2) Potom sme isli do parku Yoyogi. Dost turisticky preflaknuty, ale i tak velmi pekny. Bolo fajn sa zase prechadzat medzi stromami. Boli sme aj vo vnutornej zahrade za 500 yenov. Velmi pekna. Potom sme este zbehli pozriet tu najrusnejsiu krizovatku (na svete?), mala 5 ramien a bola typu vsetko alebo nic. Aspon pre chodcov.

Potom sme sa previezli spat do Minami-Senju a vybrali svoje kufre. Potom sme sa znahlene a nervozne snazili dostat na stanicu. Zistili sme ze na sinkanzen, ktory potrebujeme treba rezervaciu, ktoru sme si ale nespravili. Na stanicu sme nakoniec sli busom (ktory bere suici, jupi). Teraz sedime vo vlaku a na dalsej zastavke vystupujeme. Mozno si vezmeme taxik, aby sme stihli dojst do guesthausu vcas (22:30)

Vystupili sme z vlaku a sli pesi do guesthousu. Mesto skoro uplne prazdne. Iba mozno jeden (dopravny) policajt straziaci rozkopavku. Do ubytovania sme dosli asi 22:50.

Tam nas uvital mlady chalan (mladsi nez my), zaplatili sme za 4 noci asi 40000 yenov plus 500 yenov pokutu za prichod po checkoute. Vyplnili sme papier (asi pre miestny urad ze passnumber, meno atd) a zlozili sa v izbe. Mame traja spolocnu izbu, velmi jednoduchu. Mame traja vedla seba matrace na jednej strane izby, na druhej kufre. Je tu aj klima, nastastie, a elektricka zasuvka.

Osprchovali sme sa a pozhovarali sme sa s nasim hostitelom (v opacnom poradi). Chalan sa vola Sota alebo Soda a vie celkom dobre po anglicky na Japonca. Ze co a jako, odkial sme, kam planujeme, ci pozerame anime. Potom sme preberali rozne moznosti, ze kam ist dalsie dni.

Cely guesthouse je velmi tradicny a steny su papierove (fakt). Izby sa nezamykaju a dostali sme kluce akurat od celeho domu. Nasetupovali sme postele a lahli si spat.

16.7.2017, Nedele, den 3 - Pesi zona v Akibe a ohnostroj v Yokohame

Je cas zacit blogovat - tak proc nezacit z nabrezi v Yokohame predtim nez zacne ohnostroj. Jak sme se sem dostali ?
Rano jsme vyrazili z hostelu opet do Akihabary - ma tam byt dnes pesi zona a i kdyz jsme tam byli vcera cely den, prozkoumali jsme zatim porad jen maly zlomek Akiby. Na odpoledne je pak v planu cesta do Yokohamy, kde se setkame s Radovym bratrancem.

Cesta probihala opet klasicky - pesky na nasi "domovskou" stanici Minami-Senju a odsud metrem na stanici Akihabara - clovek si na to opravdu rychle zvyka. :)

Dorazime bez nejakych zvlastnich udalosti a pred Yodobashi Camera podkavame skupinu krajanu! :) Jsou tu 4. den a uz toho stihli celkem hodne oběhat - cisarsky palac, Shibuyu, Harajuku i Kabukicho  (my meli v planu vcera mimo Akihabary taky Shibuyu a Meji shrine a vsichni moc dobre vime jak to dopadlo :-) ). Pry zustavaji v Japonsku celkem dva tydny a maji v planu se vydat na Fuji (myslim ze rikali ze do 5. stanice) a do okoli (les sebevrahu & jeskyne). Puvodne meli v planu jeste Kyoto, ale nemaji Railpass a bez nej se jim to jako jednodenni vylet Shinkansenem nevyplati. V Akibe jsou ted prave poprve - sdelujeme jim tedy jak mazaci (uz sme tu byli vcera!) cenne informace (doufejme) o Akihabare a okoli. Pote prejeme krajanum stastnou cestu a vyrazime na dalsi pruzkum Akiby.

Jako prvni cil volime obchod Torra no Anna, ktery ma pestry vyber fanouskovske tvorby - jedna se jak o mangu, tak o hudbu ci hry. Volime metodu top-down, vyjizdime az uplne nahoru do 7. patra a jednotliva patra prochazime postupne dolu. Ukazuje se ze vrchni cca 4 patra obsahuji tvorbu primarne zamerenu na damy, tedy pro nasi panskou skupinu pomerne nezajimavou. O par pater dale vsak konecne nachazime to co jsme hledali - Touhou & Kemono Friends a fanouskovske hry. Hlavne na Touhou je tu toho opravdu hodne - regaly a regaly fanouskovske Touhou hudby a dalsich artiklu. Na reklamni obrazovce tu dale bezi fanouskovska 2D mlaticka s postavami z Kemono Friends. Zanr je to pro Kemno Friends pomerne zvlastni, ale zpracovani vypada skvele. Nakonec porizujeme Kemono Friends mlaticku a jednou CD s Touhou hudbou.

Venku za rohem objevujeme Dragon Maid gachapon a ziskavam Tohru placku (yay!), pak pokracujeme v prolezani dalsich obchodu. Ted uz toho moc nekupujeme - jednak kvuli odpolednimu vyletu do Yokohamy a obecne proto, ze se do Tokya pred odletem jeste na nekolik dni vratime. Nedava tedy moc smysl nakoupene veci tahat do te doby prez cele Japnsko sebou. Takze se spis divame kde maji co nas zajima, s tim ze je ponakupujeme pozdeji.

V jednu hodinu, kdy ma zacit pesi zona (lokalni nazev je "nebe chodcu") vyrazime zpatky na ulici a opravdu se neco deje. Na hlavni ulici se zacinaji rojit policiste a na ulici neco resit. Pak tesne po jedne hodine projede stredem ulice jeste houkajici policejni auto - asi aby zkontrolovali ze je opravdu vsechno v poradku - a pote skutecne lide najednou zacinaji chodit po ulici kde predtim pouze jezdila auta. Zaroven vsak nekteri lide stale cekaji na semaforu na zelenou (semafor dal funguje normalne) - asi je to silou zvyku. :-)

Nakonec i my vrazime prostredkem silnice - hned clovek vidi Akihabaru zase z jineho, pomerne velmi fotogenickeho uhlu. Uplne se nabizi fotit panoramata z hlavnich krizovatek a okolni lide foti a nateceji opravdu hodne. K tomu vsemu zaroven v krytem prostranstvi jedne z budov probiha zivy koncert stale jeste neidentifikovane divci idol skupiny ze vcerejska. Vic Akihabara uz to asi ani byt nemuze. :)

Pak uz nastava cas vyrazit do Yokohamy - nejdriv kousek metrem na vhodnou stanici a pak asi 40 minut vlakem do stanice pobliz Minato Mirai, ktera je o jednu stanici dal nez hlavni stanice Yokohama. Prave na stanici Minato Mirai mame sraz s Radovym bratrancem.


Jeste mensi technicka vsuvka - I kdyz rikam ze jsme jeli vlakem, ten vlak vypadal stejne +- jako metro a jel celou cestu porad mestskou aglomeraci propojujici Tokyo a Yokohamu. Obcas se tu rozdil mezi metrem a zeleznici celkem stira a clovek to pozna hlavne podle toho jak za danou jizdu plati - ukazanim Railpassu (JR) nebo Suicou (metro a asi i soukrome linky ?).

Dorazime na stanici a vzhledem k tomu ze mame do smluveneho casu setkani jeste hodinu a pul cas, tak nahodne prochazime okoli stanice. Je tu celkem dost ruznych technickych pamatek, vesmes ruzne stroje ktere japonci koupili na konci 19/zacatku 20 stoleti (pravdepodobne byly tehdy jeste mimo schopnosti jejich prumyslu) a ktere jim dlouhe roky slouzily (u jednoho vzduchoveho kompresoru bylo uvedeno 65 nepretrziteho provozu!). Take je zde k schlednuti na staticke ukazce treningova (a zrejme velice slavna) plachetnice Nihon Maru, take puvodne vyrobena v zahranici.

Ve 4 hodiny se potkavame s Radovym bratrancem - zije v Japonsku uz 7 let, ma zde rodinu a pracuje pro japonskou firmu. Vzhledem k tomu, ze jsme dnes celkem zanedbavali stravovani, vyrazime s bratrancem do nakupniho komplexu pod mrakodrapem Landmark Tower, ktery mi velmi propomina mrakodrapy z Ghost in the Shell nebo z Akiry. Doporuceni na co zajit nechavame na nasem "mistnim agentovi" a volba pada na Tonkatsu - v zasade krajene veprove maso smazene v obalu. Bylo to velmi dobre a ne az tak drahe (~1300 yenu). Dozvidame se taky obecne typy o tom jak vlastne japonske restaurace funguji - ze nam automaticky zdarma serviruji studeny caj/vodu jsme si uz vsimli, ale je toho vic - jako ze napriklad jsi de vetsinou rict o pridani ryze nebo dalsich ingredienci kdyz nektera z nich dojde drive nez zbytek jidla.

Po jidle vyrazime na obhlidku okoli - jdeme kolem obriho kola, ktere se spolecne s Landmark Tower zda byt symbolem Minato Mirai. Potvrzuje se i nase drivejsi domenka ze budova vedle kola ma neco do cineni se svatbami. Opravdu se jedna o (velmi luxusni) svatebni kapli a hotel pro novomanzele. Dale si vsimame ze cim dal vic lidi ma na sobe kimono. Nas predchozi predpoklad ze proste radi chodi na vylet v kimonu po Yokohame se uz nezda byt prilis pravdepodobny. A pak nam to dojde - vsak jasne, ohnostroj! Japonci prece radi chodi na letni festivaly a ohnostroje v kimonu.

I my se tedy vydavame najit vhodne misto pro pozorovani ohnostroje - vsude kolem je take videt mnoho policistu a ruzne zabrany a koridory pro smerovani davu. Pravdepodobne cekaji ze na ohnstroj prijde mnoho lidi. Nase skupina vi kolik lidi chodi na Ignis Brunensis a vubec se jim nedivi.

Nakonec volime oblast kolem Red Warehouse - jednoho z puvodnich historickych skladist z doby otevreni a modernizace Japonska, ktere se zachovalo i preze vsechny zivelne i valecne katastrofy. Z nabrezi pred skladistem jsou v dali videt velke prumyslove ostrovy, vlevo lod pobrezni straze (ktera cosi oznamuje velkym LED dislayem v kanji, ale nejsme to schopni dekodovat) a obri vyletni lode (+- vetsi plovouci hotel/mensi plocouci mesto) v pravo. Usazujeme se na zemi a cekame az ohnostroj zacne.

Ohnostroj zacina presne v 19:30 (a nepredchazi jej zadne predbezne odpaly par mnut pred zacatkem zname z Ignis Brunensis).  Vyletni lod nam trochu kryje nejnizsi efekty ohnostroje, ale vesinou to neni problem a naopak vytvari pro ohnostroj pusobive pozadi. Ohnostroj se dost lisi od ohnostroju evropskeho typu - jenotlive efektove pumy jedou jedna za druhou s mirnymi rozestupy a malo kdy je na nebi vice efektu naraz. Efekty jsou vsak velmi, velmi propracovane - napr. smaljliky, kocici obliveje, srdicka, kvety z povazcu jisker divoce menicich drahu nebo svetelnou kouli ktera predtim nez zmizi zmeni v jedne blbne barvu na jinou. Stejne jako sledovani ohnostroje je zajimave sledovani reakce publika - lide nadsene fandi a tleskaji jednotlivym efektum (coz je mozna jeden z duvodu zvoleneho formatu ohnostroje). Ohnostroj konci presne v 20:00 mnohonasobnym odpalem, ktery s hromovym dunenim rozsviti pulku oblohy. Dost dobry!

Po skonceni ohnostroje resime jak se dostat zpatky - da se predpkladat, ze na stanici bude celkem naval. Opatreni na smerovani davu vsak zda se funguji temer dokonale a i kdyz ze stanice po ohnostroji odjizdi opravdu hodne lidi dostavame se bez vetsich tlacenic na zpatky na nasi "domovskou" stanici Minami-Senyu.

Ted uz zbyva jen vyprat (teply vzduch z klimatizace na balkone se ukazuje byt idealni na suseni pradla), zabalit a vyrazit na dalsi etapu nasi cesty do Touyamy a Kurobe! Check-in je vsak az od 17:00, takze mame v planu jeste zajit nakouknout do Shinjuku a Harajuku. Zitra je pry svatek a vsude bude pry asi opravdu hodne lidi, coz by mohlo byt zajimave prave na mega krizovatce v mestske casti Shibuya.

15.7.2017, Sobota, den 2 - Akihabara a navsteva maid cafe

Cil pro dnesni den je jasny - Akihabara! Nejen ze to je stred vesmiru pro fanousky mangy a anime, ale jeste take potrebujeme doshanet SIM karty. SIM kartu mam zatim porad jeste jenom ja z automatu na letisti a pry se v Akibe daji sehnat jeste vyhodnejsi. Vzhledem k tomu jake rozdily v cenach SIM karet sme videli uz na letisti, tak tomu celkem verime.

Vyrazime tedy na Minami-Senju na metro - Suica opet funguje dokonale - a za par zastavek jsme v Akihabare. Myslim ze tohle ubytovani sme vybrali dobre. :) Vylezame z metra a snazime se zorientovat, avsak brzy nachazime obri obchod s elektronikou Yodobashi Camera - tam by predpalcene datove SIM karty pro cizince urcite mit meli.

Yodobashi Camera je pravdu velka - snad 6 dost velkych pater *vseho*, co ma alespon neco docineni s elektronikou (fototechnika, mobily, pocitacove komponenty, hry) a i dost veci co nemaji (kufry, jizdni kola). Kupodivu vsak SIM kartu, ktera by vyhovala nasim predstvam, nenachazime. Chceme poridit datovou kartu s rozumnym dennim limitem a maji jen karty s velkym limitem na 30 dni, ktere nejsou zrovna vyhodne. Mobilni veci maji hned v prizemi, tak alespon vyrazime na pruzkum dalsich pater.

 

Postupne nachazime ruzne prakticke a vcelku levne zajimavosti a nektere z nich kupujeme (USB nabijecky, pouzdro na uSD karty, stojanky na mobil/tablet, skladaci klavesnice, etc.). Nakonec dorazime do nejvyssiho patra, ktere je cele venovano hernim a anime artiklum a je tu take fura gachaponu. Ja se presouvam do sekce s hrami pro Vitu a porizuji nekolik kousku o kterych vim, ze tezko nekdy na zapade vyjdou. Ceny jsou rozumne a u starsich kousku vylozene levne. Vsechny hry jsou samozrejme pouze Japonsky, ale to nejak pujde & je to dobra motivace k zlepsovani Japonstiny. :)

Pri placeni na pokladne se me ptaji jestli chci vyuzit "duty free" a ze pry jeste dostanu par procent slevu kdyz budu platit Visa kartou. Win-win! U nas kolikrat clovek jeste plati poplatek kdyz chce platit kartou, tady jeste dostane slevu. :) Naviguji mne do specialni fronty, kde vyplnuji formular a zamestnanec na pokladne mi pak pricvakava uctenku do pasu. Pry mam pak pas a zakoupene zbozi ukazat celnikum pred odletem. Zajimave. :)

Po navsteve Yodobashi Camera se pustime do pruzkumu zadnich ulicek Akihabary - maji tu opravdu vsechno mozne v malych obchudcich, ci dokonce poulicnich stancich, dost casto je to v obchodech dobra fuze elektroniky a anime. Zvlaste co se elektroniky tyce, jsou ceny podstatne nizsi nez v Yodobashi Camera.

Pruzkumem kramku nam dost vyhladlo a tak hledame neco k snedku kus dal od reje Akiby. Volba nakonec pada na malou restauraci, kde si davame set masa s ryzi a polevkou. I kdyz uz tato restaurace neni primo v centru deni, vliv Akiby je stale znat - ve vedlejsim dome je zrejme mirne pofiderne vypadajici cosplay bar. :)

Po obede zkousime znovu sehnat SIM karty v pravdepodobne konkurenci Yodobashi Camera - v Bic Camera, ktera ma dokonce temer totozne deleni pater. :) Konecne nachazime neco trochu vyhodnejsiho a Michael porizuje SIM kartu, s tim ze Rado chce pockat jestli bude SIM karta Michaelovi fungovat. Michael zurive vyplnuje furu osobnich udaju ktere aktivace karty vyzaduje (po me moje sim karta z automatu na letisti nic takoveho nechtela). To Rada ponekud odrazuje, tak radeji vyckava jesti najdeme nejakou mensi invazi do soukromi. Vydavame se tedy na dalsi pruzkum Akihabary - tentokrat na hlavni ulici.

Na hlavni ulici je fakt hodne lidi (jak prekvapive ;-) ) a je to zvlastni pocit, kdyz je clovek najednou na miste, ktere predtim videl pouze na fotkach nebo prostrednictvim her jako Akiba Strip. Nektera mista proste poznavam a to jsem tu poprve! :) V krytem prostranstvi jedne z budov zrejme probiha festival audiotechniky - samozrejme s anime maskoty a autogramiadou blize neidentifikovane divci idol skupiny. Proste Akiba. :)

Nahodnou prochazkou se dostavame na prostranstvi pred jednim z mrakodrapu a v obchode, ktery zaroven slouzi i jako informacni centrum pro tento mrakodrap, nalezama plagat Kemono Friends. To vypada zajimave! :) Ukazuje se, ze sice se tento obchod specializuje na dilo Osamu Tezuky (jak je videt i podle jejich nakupni tasky), ale zaroven vzdy maji i vybrany repertoar z aktualne popularnich anime serii. Vidime zde napriklad veci z Konosuba - a hlavne - z Kemono friends! :)

Kupujeme Kemono Friends mangu, tricka, vejir i privesky a dalsi veci. Vse velmi pekne a ne nejak silene drahe. Opravdu velmi zajimavy nalez - zatim jsme na mnoho Kemono Friends veci nanarazili. Mam teorii, ze to je kvuli tomu, ze nikdo nepredpokladal, ze anime  bude tak uspesne a prumysl tak nebyl pripraven a teprve dohani spozdeni.

Pote pada rozhodnuti jit do maid cafe. Probematiku maid cafe v Akihabare mame celkem prozkoumanou z internetovych zdroju a ja jsem driv chodil do Brnenskeho maid cafe dokud jeste existovalo. Je opravdu z ceho vybirat, ale rikame si, ze mozna neni spatne zkusit pro zacatek neco vic mainstreamoveho, kde taky budou umet anglicky - spis pro jistotu. Pokrocilejsi/min mainstreamove maid cafe jako Afilia nebo Schatzkiste asi nechame na pozdeji.

Provadine rychly pruzkum pomoci Googlu a nejlepe se nam jevi budto mega retezec Maidreamin nebo @Home Cafe - obe maji anglicke stranky a vypadaji byt celkem mainstream. Vypravujeme se tedy k nejblizsi pobocce Maidreamin (dohromady ma Maidreamin v Akihabare 7 pobocek, tolik nema ani Afilia), hned dole pred domem nas odchytava maidka s kocicima usima jmenem Ivy a veze nas vytahem do patra, kde je maid cafe.

Pri vstupu do maid cafe nas maidky roztomile zdravi tradicnim "Okaerinasai goshujin-sama!", usazuji nas ke stolu a taky od nich dostavame celenku s usima. Dale resime, co objednat - menu v anligctine takze to neni problem. Volime zlatou stredni cestu - stredne drahy set za priblizne 3000 yenu:
- jedno hlavni jidlo (volime tradicni klasiku maid cafe, "omuraisu")
- jedno sladke jidlo (volime pohar)
- jeden upominkovy predmet
- fotku s maidkou

Maidky nam take vysvetluji jak se objednava - je potreba rukou naznacit kocici packu a rict "nyan nyan" - kupodivu to perfektne funguje a hned pribehne jedna z maidek zaznamenat nasi objednavku. Obecne jsou maidky dokonale sehrane vse zvladaji v cuku letu. A zaroven u toho vyadaji naramne roztomile. :)

Po chvili nam prinaseji nasi omuraisu -  nechybi tradicni roztomily obrazek nakresleny na jidlo kecupem. :) Zaroven s nasi pomoci maidka, ktera jidlo prinesla provadi tradicni ritual, aby jidlo lepe chotunalo: "Oishiku nare moe moe kyun!" A jidlo je opravdu moc dobre - clovek by to skoro necekal, vzhledem k tomu ze maid cafe clovek chape hlavne jako zazitkove - ale tady maji jak zazitkovy, tak kulinarsky aspekt zvladnuty dokonale. :)

I druhe jidlo je velmi dobre - zmrzlinovy pohar ve tvary zelvy vypada nejen velmi dobre ale stejne dobre i chutna. Zjistujeme, co dale maji v jidelnim listku, a objevujeme pivo - objednavame si kazdy jedno pro porovnani s domovem & pivo v maid cafe je cool. :)

Mezi tim se maidky ocividne chystaji k nejake akci - na strankach a v menu jsme se neco docetli o tom, ze maidky obcas tanci a zpivaji a vidime i jeviste, ale neni nam jasne jak to presne funguje - jestli se vystoupeni proste obcas kona nebo si jej musi nekdo objednat. At uz je to jakkoliv, maidky se zrejme na vystupeni prave chystaji - super! :)

Za 200 yenu porizujeme svitici mavatka (v zasade stejne chemicke svitici tycky, co pouzivaji potapeci) a nekteri hoste dostavaji rumba koule a dalsi jednoduche hudebni nastroje, aby mohli prizvukovat do rytmu. Vystoupeni zacina - jedna z maidek vstupuje na podium, zpiva & hezky k tomu tanci v klasickem stylu japonskych idol skupin. Hoste (vcetne nas) mavaji mavatky a prizvukuji hudebnimi nastroji.

Pak se stane neco pro nas dost necekaneho - ostatni maidky pribehnou k podiu, *zlomi o nej svitici tycky aby zacly svitit* a zacnou tancici a zpivajici maidce fandit/doplnovat jeji vystoupeni. A sou pri tom mega akcni - skoro jak hudebnici na metalovem koncerte - mega super! :)

Po predstaveni uz je pomalu cas jit - zbyva dopit pivo, vyfotit se s maidkami a zaplatit. Vzhledem k tomu, ze jsme tri, tak se muzeme vyfotit se tremi ruznymi maidkami - to se hodi. :) Kocici maidka Ivy ktera nas predtim "odchytila" uz bohuzel neni, ale ostatni maidky sou taky super roztomile. :) Pro foceni pouzivaji maidky stejny Instax jako mam ja a jeste na fotku kresli roztomile obrazky a pisi datum.

Nakonec jdeme zaplatit - to probiha uplne stejne jako ve vetsine japonskych restauraci, proste jdete k pokladne. Zaroven vybirame upominkovy predmet, ktery byl soucasti naseho menu setu - volime slozku s fotkami maidek. Ja navic neodolavam a porizuji jeste CDcko s pisnickou ktera zaznela pri vystoupeni - vyslouzim si tim hlasite podekovani pritomnych maidek - cool! :)

Pote jiz vychzime zase ven do vedra a resime co dal - uz je celkem pozde a vzhledem k tomu, ze velka cast Japonska proste v 5 hodin zavira, jsou nase moznosti ponekud omezene. Pres ulici vidime obchodni dum Don Quijote. Japonci mu rikaji "donkihóte" nebo zkracene "donky" - ve znaku ma vsak tucnaka. :) Pry tu maji mit skoro vsechno a celkem zalevno tak to vyrazime checknuot.

Opravdu tu maji vsechno - je toho hotova nakupni dzungle, pravy opak nekonecnych prehlednych ulicek mezi regaly v Yodobashi nebo Bic Camera.

Postupujeme patro po patre a koukame, co vse tu maji - zda se, ze cast jednoho patra zabira pobocka @Home Cafe a uplne nahore jsou prostory zrejme pro Idol eventy. Pak objevujeme nasi prvni arkadu - neni az tak velka, ale je tu vse co tu ma byt z hudebnich her: pracka (MaiMai), bubny, klavir (Chunithm), krabica (Jubeat), mixer (Sound Voltex) i DDRko - super! :) Chvili se venujeme hudebnim hram a jelikoz uz jsme po narocnem dnu celkem zmozeni, vydavame se k domovu.

Nejdrive jdeme na hotel odlozit dnesni ulovek a pote hledame nejakou mistni hospodu, ktera ma kolem devate jeste otevreno. Je to celkem challenge, ale nakonec nachazime kus od stanice Minami-Senju mistni hopodu, ktera ma jeste otevreno. Davame si pivo a smazene shrimpy s ryzi.

Pak valime zpatky na hotel a spat - byl to super den v Akihabare! :)

14.7.2017, Piatok, den 1 - Prvni den v Tokyu

Novy den nas zastihol v lietadle z Rima do Tokia. Cesta bola zdlhava a spanok nepohodlny.

Do Narity sme dorazili okolo 11:00 japonskeho casu (UTC+9, japonci nemaju letny cas). Vysli sme z terminalu a hor sa vybavovat veci.

Najprv sme si zohnali Japan Rail Pass (JR pass). Bolo treba si vystat radu, vyplnit formular a spolu s JR pass voucherom (ktory sme si objednali asi mesiac dopredu) ho odovzdat tetke pri okienku. Dali nam ho na tri tyzdne, pricom  plati vzdy po celych dnoch. Zial, zostavame o jeden den viac, cize ten posledny vlak z Tokia do Narity este budeme musiet zaplatit. Holt; off-by-one chybicka se vloudila.

Dalej sme si kupili tzv. SUICA kartu ktorou je mozne platit vsade mozne v Tokiu, napr. v metre, v obchodoch, v 3rd party zelezniciach alebo v napojovych automatoch.

Mimochodom - napojove automaty su uplne vsade v Tokiu. Vsade. Na kazdom rohu.. skoro. napoje su chladene a stoja zvycajne 100-160 yenov (5 JPY ~ 1 CZK).

Posledna vec boli SIM karty. Nechceli sme kupit hned prvu co najdeme, tak sme chvilu pobehovali a nasli jednu decentnu kterou si kupil Martin. Dalsi den Michael a den potom zase ja.

Po vybaveni tychto zalezitosti sme sa sli ubytovat do nasho hostelu Juyoh. Dosli sme k nemu metrom a vystupovali sme na zastavke Minami-Senju.

Hotel bol jeden z tych vacsich a pomerne internacionalny - ocividne oblubena volba backpackerov a roznych cestovatelov ktori chcu usetrit.

Dali nam 3 izby na 9-tom poschodi. Pomerne miniaturne - skoro celu plochu zaberal madrac, okrem asi 1 metra stvorcoveho vyhradeneho na policku na ktorom bola telka a nejake papiere so zakladnymi informaciami. Pod polickou chladnicka (ktoru sme nevyuzili). Na posteli (madraci) sme mali zlozenu yukatu.

Zachody sme mali na konci chodby a pracka so sprchami boli o poschodie vyssie - na desiatom. Po zlozeni baglov sme sa najedli ramenu v lokalnom ramen shope a vyrazili smerom Skytree Tower.

Medzitym sa uz zotmelo. Cestou sme nasli pekny chramovy komplex Senso-ji. Po nom sme prekrocili rieku a konecne dosiahli Tokio Skytree Tower. Tu sme obzreli (nesli sme hore, platilo sa dost vela i kdyz meli zvlast frontu pro gaijinov) a vratili sa do hotela.

13.7.2017, Stvrtok, den 0 - Let do Tokya

Zobudili sme sa v Prahe v hosteli Modra a nieco pred 10-tou sme sa vyteperili von.

Hoc sme byvali skoro hned pri letisku, museli sme si kupit listok na bus aby sme sa na terminal vcas dostali. Na letisku sme pomerne dlho odbavovali batozinu, ale nakoniec sme predsalen nastupili na spravny let - do Rima. Dali nam tzv. boarding pas, co nam umoznilo neskor v Rime nemusiet chodit cez rozne kontroly atd. Lietadlo vyletelo okolo 12:00.

Let bol pokojny a pomerne kratky. Doleteli sme do Rima. Batozinu sme Rime nevideli a ani ju nemuseli riesit. Kupili sme si tam nejake mineralky a nastupili na let do Tokia - nieco pred 16:00 miestneho casu.

Tento let bol dost dlhy a nepohodlny. Nebolo dost miesta na nohy. Na druhu stranu nam poskytovala obcas Alitalia obcerstvenie - rozne vody, dzusy a dokonca vina (zadarmo) a taktiez 2 jedla pocas letu.

Osadenstvo bola rozna zmes talianov, japoncov a dalsich inych narodnosti. Prihovorila sa mne a Martinovi jedna japonska pani. Tvrdila ze je maliarka a davala nam rozne rady ze co sa v Japonsku jedava a co sa oplati kupit, ake rastliy tam rastu atd. . Kedze ona nevedela skoro vobec po anglicky a my moc nie po japonsky, diskusia pomerne rychlo umrela (napriek snazivosti japonky).

Kedy nastala polnoc nie je jasne, kedze sme menili casove pasma. Zaver letu do Tokia popisem v dalsom blogposte.

12.7.2017, Streda, den -1 - Cesta do Prahy

Den kedy Vyrazame z Brna do Prahy. S Martinom sme sa stretli na nadrazi Zidenice, Michael uz sedel vo vlaku a nastupoval uz na Dolnim nadrazi.

Cesta vlakom bezproblemova. Niekto si v nom objednal susi. Pekne vyhlady.

V prahe sme sa najedli v restike Mona Lisa, dali sme si dake meso a piva, a kofolu (v Martinovom pripade). Ani to nebolo tak drahe. Potom sme valili salinou k letisku na Hostel Modra. Trocha sme zmatkovali so salinami/busmi. Zacalo lejt. Ubytko v pohode. Chceli po mne vyplnit cudzinecke papiere. Dali sme si pivo a sli spat.